Zaregistrujte se na webu | Má Administrace | Přihlásit se | Odhlásit se | RSS čtečka webu | RSS čtečka komentářů

Historie tenisu

TC-MJ Brno. Tiskni příspěvek Tiskni příspěvek Přidej komentář k článku

 

Historická fakta

Obecně se soudí, že tenis si poprvé zahráli francouzští mnichové již někdy ve 12. století. K odpalování míčku používali vlastní dlaně, které nahradily rukavice, později rukavice s prsty spojenými síťkou a nakonec i dřevěné pálky. První zmínky o této hře pocházejí až ze třináctého století. tenis byl v té době oblíbenou hrou francouzských mnichů, kteří si jím krátili dlouhý čas v klášterech. Tato zábava byla tak rozšířená, že papež, který se domníval, že mniši mají jiné poslání než se bavit hrou s míčky, tento sport v klášterech zakázal. Hra se však z klášterů stačila rozšířit do francouzských šlechtických kruhů, kde získala velkou oblibu, a šířila se dál přes moře do Anglie. Jejím vášnivým vyznavačem byl Jindřich VIII., který ji hrával se svými přáteli v paláci Hampton Court. Tak se zrodil skutečný – královský tenis. Tenisové míčky byly v té době mnohem menší než dnešní. Byly sešity z drobných kůžiček a plnily se čímkoliv.

Pro tenisové míčky byla teprve v polovině osmnáctého století zavedena jednotná norma, jak mají vypadat. Základ většinou tvořil menší kámen obalený zvířecí srstí nebo látkou, který se vložil do vlněného obalu. Podobnými míčky se dodnes hraje na speciálních turnajích v Anglii. V polovině devatenáctého století se objevují míčky dnešního typu. Teprve v roce 1986 bylo možno na turnaji ve Wimbledonu poprvé vidět žluté míčky místo klasických bílých. Příčinou byla barevná televize. Dnešní míčky jsou uvnitř duté, vyrobeny jsou ze dvou gumových polokoulí potažených látkou, která se sešívá na automatech. Mají rozměry 6,4 až 6,7 centimetru a váží 57 až 59 gramů. Mezinárodní tenisová federace rozhodne, zda budou na mezinárodní turnaje zavedeny míčky větších rozměrů, které by létaly pomaleji, protože rychlost dnešních servisů je příliš velká. Podle některých názorů se tím nic nevyřeší, jenom se tím zvýší nebezpečí úrazu. Kontrakt na exkluzivní výrobu tenisových míčků pro Wimbledon získala v roce 1902 firma Slazenger a toto výsadní postavení si udržela dodnes. Na každém wimbledonském turnaji, který trvá čtrnáct dní, se použije kolem 36 000 tenisových míčků a každý z nich je ručně testován. Jsou váženy, mačkány a pouštěny z výšky a zkoumá se rovněž jejich vzhled. Pak jsou zabaleny do zapečetěných kontejnerů a dopraveny na místo turnaje, kde se skladují při teplotě 20 °C.


Rakety, pravidla, materiály, názory

Rakety, které se začaly blížit těm dnešním, se objevily v Itálii ve 14. století – jejich dřevěný rám byl vypleten napjatými zvířecími střívky. O 200 let později už se rakety s dlouhým držadlem a oválnou úderovou plochou těšily širšímu zájmu u zámožnějších obyvatel, kteří hráli tenis přes síť v interiérech.

Roku 1592 byla v Paříži zaznamenána pravidla francouzské hry paume. Angličan Walter Clopton Wingfield se nechal těmito pravidly inspirovat a roku 1874 v Londýně si zaregistroval patent na vybavení a pravidla venkovního tenisu. Během následujícího roku se jeho pravidla prodala do Ruska, Indie, Číny a Kanady. O tom, kde byl název raketa vynalezen, je možné vést diskusi. Není ale sporu o tom, že to byl v roce 1675 hráč Mitelli z Bologne, který přišel s jednou z mála z výraznějších inovací: vést výplet otvory v rámu rakety a obalit držadlo rakety kůží. Po několika slepých uličkách, kdy se experimentovalo se skosenými tvary, se rakety vrátily zpět k oválným tvarům. Největším problémem se tak na přelomu století stal nedostatek kvalitního jasanového dřeva, které ještě po dlouhou dobu zůstávalo hlavním výrobním materiálem. Celé následující století se dřevěné rakety vylepšovaly, ke slovu přišly lepší struny a laminování. Nevýhodou dřevěných raket byla ovšem váha.

Již na počátku vzniku samotné hry se na výrobu raket ojediněle používalo železo. Ve 20-tých a 30-tých letech 20. století si jistou popularitu získala odolná ocelová raketa Dayton, tehdy vypletená také ocelovými strunami. Přelomem se stal však rok 1960. Tehdy, 30. března, si v Paříži Jean René Lacoste, vítěz sedmi titulů Grand Slamu, jeden ze slavných čtyř mušketýrů, který vyhrál šestkrát po sobě Davisův pohár, podal u patentového úřadu přihlášku na kovovou raketu s otevřeným krkem určenou pro „lawn tennis and similar games“ a která měla být lehká a vyvážená. Musíme spravedlivě přiznat, že to byla právě myšlenka Jeana Lacosta, která nejvýrazněji změnila historii tenisového vybavení, když po více jak 70 letech poslala dřevěné rakety do muzeí.

Po dvou letech, během nichž Lacoste prodával první série svých raket ve Francii, se spojil s vynikajícím hráčem Tony Trabertem, který tehdy pracoval jako konzultant pro firmu Wilson, zda by mohl svou raketu ukázat vedení společnosti v Chicagu. Firmu Wilson, která neměla prakticky žádný podíl na trhu v Evropě, to samozřejmě zajímalo. Bylo dohodnuto s dalším „mušketýrem“ Jacguesem Brugnonem, který cestoval do USA, že s sebou raketu vezme a při přestupu na Chicagském nádraží Union Station ji předá zástupci společnosti Wilson. Na nádraží přišel promotion director Gene Buwick a raketu hned vyzkoušel několika údery proti zdi nádražní budovy. Okamžitě ho zaujaly dvě věci, které se staly pro raketu charakteristické:

* Raketa měla minimální odpor vzduchu. Hmota rakety byla výrazně menší a proto byla při pohybu rychlejší.
* Mohl zahrát míč mnohem tvrději.

Wilson koupil od Lacosta patent a rozjel výrobu. Výsledkem bylo že obchodníci sami žádali na Wilsonu rakety a to v takovém množství, že ji nestačil vyrábět. Snad tomu pomohlo pojmenování rakety T2000 po nejúspěšnější baseballové rukavici v Americe (A2000) nebo samotný použitý materiál. Raketa m2la pochromovaný rám, ocelový drát pro uchycení výpletu a aerodynamický design. Největší zájem ale T2000 vzbudila v roce 1967, kdy s ní nastoupila na U.S. Championships Billie Jean Kingová, která s ní nakonec celý turnaj vyhrála. Nastoupili s ní také, Rosemary Casalsová a mezi muži Curt Graebner, který se dostal do finále a semifinalista Gene Scott. Jak pionýrská doba tenisu to tehdá byla, dokládá příklad tehdy 29-letého Scotta, který pracoval dopoledne jako právník na Wall Streetu, a po obědě nasedal na vlak do Forest Hills, kde ho až v semifinále zastavil australan Newcombe 6-4, 6-3, 6-3. Největším propagátorem T2000 se stal ale Jimmy Connors, který s ní v roce 1974 vyhrál Wimbledon, Australian Open a U.S.Open a většinu ze svým celkem 109 titulů.

Přes různá vylepšení, které se projevily v nových modelech T3000 a T5000, byly na přelomu 70-tých a 80-tých let dny kovových raket sečteny. Objevily se nové, lehčí a silnější materiály – grafit, fiberglass, boron, magnesium a kompozitní materiály. Již v roce 1968 vyhrál Arthur Ashe s hliníkovou raketou Head důvěrně přezdívanou „sněžnice“ US Open. V roce 1976 přišel s dalším technickým průlomem opět známý výrobce lyží a tenisový nadšenec Howard Head, když pro Prince vytvořil revoluční kompozitní raketu s výjimečně velkou hlavou (oversize) a velkou úderovou plochou. To byl začátek raket s větší hlavou a tužšími a širšími rámy. Hráči začali hrát rychleji a tvrději. T2000 je dnes již historií a setkáme se sní leda na aukcích ebay.com. Továrna v Cortlandu (N.Y.), kde se vyráběla, byla uzavřena.

Od roku 1981 stále platí pravidlo, že rám rakety nesmí být širší než 12 1 palce (31,75 cm), plocha výpletu nesmí být delší než 15 1 palce (39,37 cm) a širší než 11 1 palce (29,21 cm). Pouze maximální délka rakety byla z původní 32 palců zkrácena na nejvíce 29 palců (73,66 cm), a to pro profesionální hru s účinností od 1. ledna 1997 a pro neprofesionální hru od 1. ledna 2000.

K nejslavnějším zástupcům grafitových raket patří Dunlop Max 200G, se kterou hrál v osmdesátých letech jak John McEnroe, tak Steffi Grafová.
Raketa vážila pouhých 34 dekagramů, přičemž dnes, o dvacet let později, už se hraje i s raketami bezmála o polovinu lehčími díky keramickým materiálům, skleněné vatě, kevlaru a titanu, zpravidla v kombinaci s grafitem. Od přelomu devadesátých let se rakety vylepšily také tím, že rám jejich úderové plochy zesílil. Dnešní rakety vypalují míček rychlostmi blížícími se dvěma stům čtyřiceti kilometrům v hodině. Firma Head např. distribuuje raketu, která využívá piezoelektrickou technologii – to v praxi znamená, že raketa přemění vibraci při dopadu míčku na elektrickou energii, čímž vibraci ztlumí, načež obvodová deska v držadle pošle energii zpět do piezoelektrických keramických součástek v rámu, které jej zpevní.

Někteří ze slavných hráčů tenisové minulosti soudí, že s moderními raketami se devadesát procent turnajů odehraje pouze na základní čáře a z kurtů mizí agresivní pohybová hra – nikdo na kurtech už neriskuje a nebere míč za letu. Avšak názory současných profesionálů se s tímto neztotožňují a jejich úsudek je, že právě tento styl přiblížil tenis hráčům ženského pohlaví a že dnešní mistryně vděčí za svůj úspěch právě jemu.

V souvislosti s vývojem tenisových raket musíme zmínit ještě kontroverzní novinku, která vzrušila tenisovou veřejnost v roce 1977. V roce, kdy Wimbledon slavil své 100 výročí se objevily také dvoustrunné nebo také „spaghetti“ rakety. Podstatou této radikální vyplétací techniky, která mohla být využita na každém standardním tenisovém rámu, byly dvě sady dlouhých strun, mezi které byly vypleteno pět až šest řad strun krátkých a napnutých pomocí rybářského vlasce. Ačkoliv byly takové rakety vypleteny na velmi malé napětí, vytvářely tzv. trampolínový efekt. Míč pronikal až na druhou vrstvu strun a byl vymršťován zpět. Druhá vrstva strun zároveň udílela míči velmi silnou rotaci. Tak mohli hráči hrát ze základní čáry velmi tvrdé údery a zároveň je udržet ve hře. Pamětníci vyprávějí, že hrát proti hráči s takovou raketou bylo nesnesitelné, protože ač samotný let míče byl nezajímavý a běžný, nebylo téměř možné odhadnout jeho odskok. O skandál, které vyvolaly dvoustrunné rakety v klubech a na turnajích, se zasloužil bývalý západoněmecký zahradník Werner Fisher. Jeho obětí se na turnajích stali známí hráči, jako třeba Stan Smith, kterého na U.S. Open vyprovodil se svou domácí verzí dvoustrunné rakety neznámý Američan Mike Fishbach. Ilie Nastase prohrál s jiným hráčem s dvoustrunnou raketou na turnaji v Paříži a přísahal že proti takové raketě už nikdy hrát nebude. Nebyl by to však Nastase, aby se hned příští týden neobjevil na turnaji v Aix-en-Provence sám s dvoustrunnou raketou a neukončil ve finále dlouhou řadu vítězství Guillermo Vilase. S účinností od 2. října 1977 ITF dočasně zakázala užívaní dvoustrunných raket s odvoláním na studii Univerzity v Brunswicku, která dokazovala, že každý úder je fakticky dvojdotek a je tudíž v rozporu s pravidlu tenisu. Zákaz vstoupil v platnost definitivně v červnu 1978, kdy ITF upravila pravidla týkající se výpletu rakety do podoby, v jaké je známe dodnes.

Dvorce, povrchy, rozměry

V našich evropských pomínkách jsou nejrozšířenější antukové dvorce. Avšak s rozvojem tenisu a celoročním hraním je škála tenisových povrchů poměrně pestrá. V halách najdeme dvorce s antukovým povrchem, častěji však i s nejrůznějšími druhy umělých povrchů. Nelze všechny vypisovat a proto se zaměříme na to co se nemění, a to jsou rozměry.

Zde jsou platné míry tenisového dvorce.
 

Turnaje

Slavných turnajů minulosti i současnosti je mnoho, avšak série čtyř velkých národních turnajů jejíž značka nese jméno "The Grand Slams", ty jsou pro většinu tenistů ty z nejprestižnějších. Mezi tyto prestižní turnaje se řadí: "Wimbledon, French Open, US Open a Australian Open". Termín "Grand Slam" je datován do roku 1933, kdy australan Jack Crawford zvítězil ve Wimbledonu, ve Francii a v Austrálii a probojoval se do finále na US Championships v New Yorku. Tehdy vznikla myšlenka udělovat titul "Grand Slam" vítězům těchto čtyř významných turnajů v jednom kalendářním roce. Nebylo v historii však mnoho tenistů, kteří tohoto titulu dosáhli. Ve dvouhře mužů to byli, Donald Budge (1938) a Rod Laver (1962 a v roce 1969).

Donald Budge a Rod Laver.

V kategorii žen získaly tento titul, Margaret Court (1970), Maureen Connolly (1953) a Steffi Graf (1988).

Margaret Court, Maureen Connolly a Steffi Graf.

Dále byl zaveden pojem "Golden Grand Slam", to je titul jehož dosáhne jednotlivec, který v jediném kalendářním roce zvítězil na všech čtyřech turnajích Grand Slamu a navíc vyhrál zlatou olympijsou medaili. Tímto je v mužích Andre Agassi (1999) a v ženách Steffi Graf (1988).

Roland-Garros 1999. Andre Agassiho a Roda Lavera spojuje to, že se Andre se zařadil do klubu pěti hráčů a hráček, kteří dokázali vyhrát všechny čtyři turnaje Grand Slamu. Na obrázku vpravo legenda ženského tenisu Steffi Graf.

Hráči a hráčky, kteří dosáhnou na všech čtyřech turnajích vynikajících výsledků se účastní od roku (1990-1999) Grand Slam Cupu. Tento byl posléze přejmenován na "Tennis Masters Cup". V roce 2005 se koná tento turnaj v "Shanghai". Počátky jednotlivých národních mistrovství se datují již do předminulého století a tak například ve Wimbledonu, se konalo první mistrovství nazvané "Lawn Tennis Championship" již v červenci roku 1877.

Wimbledonská legenda Martina Navrátilová.

Historický záběr z Wimbledonu.

Mezinárodní mistrovství Francie na dvorcích Roland-Garros se hrálo až od roku 1925. Prvním vítězem US Open se stal v srpnu 1881 Richard D. Sears. První mezinárodní turnaj v Austrálii se konal v roce 1905 nazvaný jako "Warehouseman’s Cricket Ground", který se v roce 1912 přejmenoval na "Australasian Championships".
 

Asociace

V olympijském programu byl tenis zařazen od roku 1896 až do her v roce 1924. Poté byl vyřazen, aby se roku 1988 opět mezi olympijské sporty vrátil. Mezinárodní tenisová federace ILTF byla založena roku 1913 (od roku 1977 přejmenována na ITF).

 Zdroj informací TENIS Jiskra Hořice

 

K této stránce / příspěvku není možné vložit komentář

Powered by Jiří Pazdera and modified WP theme by N.Design Studio
RSS RSS komentářů Přihlásit se